AKCE
Výlet na Slovensko aneb jak krytí viděla malá Ronie
Bylo to takhle před Vánocema a Taruška začala hárat. Já to teda věděla už dávno, že to přijde, protože mám přeci psí nos, ale páníčkové z toho byli překvapeni, jako by to vůbec nečekali. A to prosím Tarušku hlídali už déle než měsíc.
Řeknu vám, chudák Tara. Já si svoje hárání teda už moc nepamatuju, protože mě páníček už dávno nechal ze zdravotních důvodů vykastrovat, ale Tarušky mi bylo moc líto. Normálně je celé dny venku na zahradě a teď ji začali přes den zavírat do domu. Aspoň jsem tady nebyla sama a mohly jsme štěkat společně. A taky s ní začala panička jezdit k veterináři. Tam mě naštěstí s sebou nebrali, protože tam se já moc bojim. Vždycky když se vrátili, tvářila se panička zamyšleně a Taruška moc důležitě. Prý ji brali krev. Říkala něco o nějakém steronu PRO Gé, ale co to je, to já netuším. Steron, to bych třeba našla ještě někde ve slovníku, ale kdo je ten Gé, pro koho je?
V pátek odpoledne přišel páníček z práce a začal balit různé věci. No balit, tak tomu říká on, ale v podstatě jen nosí různé věci na různé hromady. Něco jako já, když venku hledám a všude nosím všechny možné klacíky. Když byl s výsledkem spokojený, šel nějak brzo spát. Mně se ještě spát nechtělo, ale spala panička, kočky, Taruška i páníček, tak jsem chvíli ještě zkoušela zlobit štěkáním a pak jsem tedy také zalehla do pelechu. Ještě že tak. Ráno mě vzbudili strašně brzo, vyvenčili mě v obrovském mrazu a spolu se zabalenýma věcma nás s Tarou naložili do auta. Byla tam pěkná zima, ale páníček nám brzo zatopil, tak se to dalo vydržet. To už bylo jasné, že se pojede na výlet. To já ráda. Většinou tam potkáváme spoustu psích kamarádů a spoustu jiných lidí, na které můžu skákat. Autem jsme jeli strašně dlouho. Ti dva vpředu povídali něco o Slovensku, tak jsem si říkala, že tam to znám, tam už jsem někdy byla. Když jsme po strašně dlouhé době konečně dorazili na místo, radostně jsem vyskočila z auta a hledala nějaké psí kamarády. A nikde jsem nikoho neviděla, jen za jedním plotem na mě štěkalo celé stádo tibetek, jako bychom byli na nějaké jejich výstavě. Mimochodem, tam jezdím moc ráda. Všichni jsou na mě hodní a chrání mě před těma velkýma psama, co mě tam určitě chtějí sežrat. No vraťme se k těm za plotem. Jasně že mě chtěli sežrat, ale jejich dvounožci je zahnali do domu a bylo ticho. Ještě si ti cizí povídali s těma našima a pak jsme šli na malou vycházku. Naštěstí byla opravdu jen malá, protože venku mrzlo, až z toho někoho určitě praštilo. Tak jsme jim to tam s Taruškou celé označkovaly a vraceli se zpátky k autu. Když páníček otevřel, ráda jsem do ještě vyhřátého auta skočila. Ale oni nečekali, až nastoupí i Tara, auto zavřeli a s Taruškou šli na ten dvorek, kde předtím štěkalo tolik cizích psů. Teď tam byl jen jeden. Takový velký, černý s mohutnou srstí, řeknu vám, ten by mě určitě sežral. Ale moji páníčkové se ho nebáli, hladili ho a hráli si s ním. Pak si s ním hrála i Tara, takovou divnou hru. On ji vždycky vlezl na záda, ona zavrčela, on slezl. Páničkové popoběhli s Taruškou, on ji dohnal, vlezl na záda, ona zavrčela, on slezl. Řeknu vám, asi tak po půl hodině jsem se rozhodla jít spát. Protože jednou či dvakrát to možná byla zábava, ale co je na tom mohlo bavit tři hodiny, to fakt nechápu.
Pak přišel páníček a vzbudil mě. Ale to on neví, já se tvářila, jako že celou dobu jednak hlídám auto a jednak sleduju, co se děje na dvorku. Páníček divně voněl. Tak jako voní štěňátka. Voněly mu tak ruce i kalhoty. No jasně. V tom domě musí být spousta štěňátek a můj páníček si je zase všechny choval. A mě nechal v autě! Aspoň se cítil provinile a vzal mě na výlet. Tarušku na chvíli zavřeli do auta, asi byla z té divné hry unavená. Hezky jsme se s páníčkem prošli a zařádili si na sněhu. Pak mi byla taková zima, že jsem se těšila, až mě zase zavřou do auta, ale vzali mě na ten dvorek k tomu velkému černému psovi. Řeknu to takhle. Nejdřív jsem se ho trochu, ale opravdu jen malinko bála, ale on je Dzong fakt jednak fešák a jednak takovej gentelman. No zkrátka a dobře, kdybych nebyla vykastrovaná, asi bych svolila, aby byl otcem mých štěňátek. Trochu jsem s ním běhala po dvorku, ale pak mě zase zavřeli do auta. Vypadalo to totiž, že Taruška trochu žárlí, tak jsem ji raději vyklidila pole, než na mě začne vrčet. A to ona umí. Vrčí na mě třeba když jdu úplně neviditelná a nenápadná kolem její misky s žrádlem. A přitom moc dobře ví, že vrčet nemusí, že bych jí její jídlo nikdy nesežrala. Aspoň teda ne pokud mě ona vidí …
No nic, lehla jsem si v autě a chtěla jsem spát, když v tom náhle ke mně do kufru přistoupila Taruška a dokonce i panička. Jako nejsem nijak sobecká, nicméně ona má vpředu svoji sedačku a normálně se rozhodla nám vzadu zabírat místo. Ale brzo se to vysvětlilo. Na její sedadlo si totiž sedla Martinka a vyrazili jsme. Jeli jsme jen chvíli a když jsme vystoupili, vydali jsme se do strašně ukrutně dlouhého kopce. Teda já být trošičku víc líná než jsem, klidně bych řekla, že mě z toho skoro až bolely nožičky. Ale stálo to za to. Nahoře na kopci svítilo sluníčko a byla tam nějaká zřícenina a hodně lidí a hodně psů, kteří se všichni otáčeli za Taruškou. Prostě takový krásný výlet. Když jsme pak přišli k autu, tak jsem hned usnula. Takže další kolo té divné hry jsem prospala úplně celé a vzbudili mě až za tmy, když přišli páníčkové (kromě štěňátek z nich byly cítit i řízky) i s Taruškou. Panička měla takový divný úsměv, Taruška byla asi moc unavená, protože ji zakázali skočit do auta, ale pomohli ji tam a vyrazili jsme. Myslela jsem, že se jede na nějaký další výlet, tak jsem ani nešla spát, protože bylo jasné, že budeme zase brzo vystupovat. Nějak se mi to ale nepovedlo, takže když jsem otevřela oči, tak jsme byli všichni doma. Někdy ten páníček jezdí asi moc rychle. A nebo jsem to celé vlastně zaspala…
|